Intro do příběhu

Zuzanka seděla na koberci v obývacím pokoji a hrála si s hadrovou panenkou. Její nejoblíbenější hračka byla jednoduchá ušmudlaná panenka s potrhanou sukýnkou, jedním okem z modrého korálku a druhým utrženým a nahrazeným hnědým knoflíkem. Zuzanka se právě snažila nalíčit svou panenku za pomocí červené pastelky. Usilovně se při tom soustředila, až jí z koutku pootevřených úst ukapávala malá slina. Nevinný obličej vykazující známky lehké mentální retardace usilovně sledoval ústa hadrové panenky. Nevnímala halekání dětí za okny, podřimujícího otce na pohovce ani televizi kde právě běžela nějaká nudná politická debata.

Najednou se Zuzanka na zlomek vteřiny zastavila, pohled jakoby se rozšířil, zjasnil a začal vnímat okolí. Zavřela malá ústa, rukávkem si otřela slinu, položila na zem panenku a rozhlédla se pomalu po místnosti. Vstala a vydala se do vedlejší místnosti. Z pod postele vytáhla starou krabici od bot a z ní pod hromadou jiných věcí malý překvapivě zachovalý zápisník. Rychle jej prolistovala na poslední záznam a dopsala za něj: „kybof ulbzwlzuf wvrbz v zwvqlup hnlua wvchgvchu gh gch hchahy wvalujphsul rvtwyvtpavchu ghohqlu wyvavrvs ipsh rhjouh“. Potom rychle zahrabala zápisník na dno krabice a krabici zasunula pod postel.

Zuzanka si sedla v obýváku na zem a začala opět s tupým výrazem zkrášlovat pastelkou hadrovou panenku. V tom se probudil její otec a začal s bolestivým výrazem mžourat po místnosti. Prohrabal několik prázdných lahví od piva na stolku před sebou, až konečně našel jednu nedopitou a okamžitě ji vypráznil.
„Bleh .. ugh .. fuj teplá břečka“
Pohodil dopitou lahev na pohovku a vrávoravou chůzí při níž narážel do věcí okolo sebe se vydal do kuchyně. Za chvíli již stál zpátky ve dveřích s orosenou lahví plnou lahodného chladného moku. Přimhouřenýma očima se rozhlížel po kymácející se místnosti, až jeho pohled spočinul na malé holčičce hrající si s pastelkami a hadrovou panenkou na koberci uprostřed.
„Zuzano .. gh ty prase retardovaný .. pff .. čum co za svinčík si zase udělala.“
Holčička sebou trhla, otočila se a s panenkou, kterou si tiskla oběma ručičkama k sobě, začala couvat do kouta místnosti. Otec se vydal vrávoravou chůzí k ní a Zuzanka začala tichounce pofňukávat.
„Zuzano .. gh .. ty hovado dementní .. gh .. seš tak retardovaná že ani nevíš .. pff .. co to znamená.“
Zuzanka se najednou vzpřímila a jasným ostrým pohledem se podívala na otce.
„Víš, možná kdyby mezi tvoje největší životní úspěchy nepatřilo zneužívání sociálního systému a schopnost nebýt několik dní v kuse střízlivý tak si nemusíš vylévat zlost na mentálně retardované 4leté holce. Možná kdybys sám v životě dokázal něco víc než jen chlastat a nadávat na ostatní tak nemáš nutkání demonstrovat svojí nadřazenost nad dítětem, jehož jediným proviněním je, že se narodilo s genetickou poruchou do rodiny chronického alkoholika a prostitutky, která o ni nestála. Jasně, tvůj život stojí za hovno a tak si dokážeš svojí mužnost a dominanci tím že se vozíš po malé bezbranné holce. Gratuluju, seš vítěz.“
Otec nechápavě a zaraženě koukal střídavě na holčičku před sebou a na láhev ve své ruce. Holčička vyděšeně polkla. Potom do sebe otec jedním pohybem vyprázdnil obsah láhve, škytnul, zakroutil hlavou a za chvíli se již spokojeně válel na pohovce a to co se právě stalo, mizelo v mlze opojení. Holčička ještě chvíli stála a pozorovala scénu okolo sebe ostrým pohledem. Potom sebrala panenku a za chvíli jí již zase zkrášlovala červenou pastelkou.

Tajemník běžel po točitém schodišti a poté chodbou. Zpomalil před velkými dubovými dveřmi se dvěma strážci v plátových zbrojích. Ukázal pergamen s pečetí Firyarnorského krále a stráž jej po chvíli pustila dovnitř. Na lůžku u okna ležel arcimág v dlouhé žlutozlaté róbě a spal. Arcimág vypadal nemocně a slabě. Kvůli bledé bezbarvé tváři a temným kruhům pod očima by si jej snadno každý spletl s nemrtvým ghoulem. Tajemník opatrně přistoupil k lůžku, vzal arcimága jemně za bledou ruku a pomalu promluvil.
„Pane, slyšíte mě ? mohu rušit ?“
Po chvilce dostal tichou odpověď
„Ano“
„Pane přišla zpráva z Firyarnoru. Mám se s ní vrátit až budete hotov ?“
„Ne“
„Pane znamená to, že jste již hotov a mám počkat ?“
„Ano“
Po několika minutách se arcimág probral. Opatrně se posadil a zamžoural po místnosti. Pomalu položil na stolek malou hadrovou panenku. Panenka měla potrhanou sukýnku, jedno oko z modrého korálku a druhé z hnědého knoflíku. Když se obrátil na sluhu tak již jeho obličej získával zpět zdravou barvu a kruhy pod očima se rychle vytráceli. Rozpečetil pergamen, přelétl očima rychle několik řádků a položil jej na stolek vedle panenky. Arcimág přešel k oknu a z vysoké věže se díval na Erum pod sebou, na bohaté čtvrti a pohyb mravenčích lidiček v ulicích. Potom se obrátil na sluhu a ukázal vztekle prstem na pergamen.
„Takže tohle předpokládám je jejich oficiální vyjádření. Pěkně napsané, podepsané, zapečetěné a odeslané.“
Tajemník jen bez reakce stál a vyčkával na rozkazy. Jeho pán rád pokládá řečnické otázky, a bylo by netaktní se snažit odpovídat.
„Takže to máme už druhého pohřešovaného agenta za poslední měsíc a všichni dělají, že se nic neděje. A najednou nám přijde oficiální vyjádření a my se asi máme také oficiálně vyjádřit a tím to jako bude vyřízené.“
Tajemník přerušil pánův monolog.
„Druhý agent ?“
Arcimág se výhružně podíval na zdroj přerušení svého proslovu, ale když si uvědomil, že svůj vztek nad danou situací dává příliš najevo tak jeho tvář povolila a tón hlasu lehce zjemnil.
„Ano, ani dnes se mi nepodařilo agenta kontaktovat. Obávám se, že jej musíme prohlásit za nezvěstného a avatar tedy může být kompromitován.“
Arcimág ukázal prstem na hadrovou panenku.
„Tohle si tu ještě nechám, ale postarej se, ať je zbytek co nejdřív stažen a označen a hlavně ať se k tomu omylem nedostane nějaký nováček. To poslední co teď potřebujeme je kompromitovaný agent.“
„Jistě pane zařídím.“
„Počkej. Ještě před tím sem pošli velitele mladších agentů. Tuším, že službu má právě Gothukur.“
„Jistě pane. Mám ho sem poslat hned pane ?“
„Ano hned. Není čas na nějaké oficiální formální rozhovory u večeře.“
„Pane. .. Je důvod se bát ? .. Víte mám rodinu z matčiny strany žijící na předměstí.“
„Jestli myslíš bát se války. Tak ještě nevím. .. Možná. .. Ano. .. Jestli ti na nich záleží raději je v klidu a tichosti někam ukliď.“
„Ale pane. Válka ? Teď ?“
Arcimág váhavě přikývnul a tiše zašeptal spíš jen pro sebe než pro kohokoliv jiného.
„A co je na tom divného. Vždyť vlastně nikdy neskončila. Jenom jsme přestali používat meče.“
Arcimág pokynul směrem ke dveřím a Tajemník spěšně opustil místnost. Arcimág přistoupil opět k oknu, podíval se do dáli a potichu promluvil.
„A ty doufám víš, co máš teď dělat.“
Ze stínu za závěsem vystoupila postava v temném plášti pod kterým se dala vytušit lehká zbroj a na znamení souhlasu přikývla. Za okamžik zmizela postava otevřeným oknem neznámo kde.